Vše ostatní
|
Jedna z těch prvních, tuším rok 2005. Jedno z těch rán, kdy se člověk nemůže probrat. A najednou jsem ji měl v hlavě, tak jsem si ji musel zapsat...
Ráno, tak vstávej,
po probdělé noci víčka rozlepit.
Hodinám jejich čas nevěřím
Jak, jak, když celou noc jsem spal,
přes to pocit mám jako bych byl vzhůru
neklidná noc v klidném období
po knížce večerní z těžkým sdělením,
příběh pravdivý až se ti nechce věřit
Proč vstávat, jaký to má smysl, kam to vede?
v hlavě otázky ti zní bez odpovědi...
Neptej se, den ukáže ti cestu jak dál
den plný tajemství, den plný hledání.
Rána jsou vždy těžká a večer je odpovědí,
proč žít dál a jak.
A pak zase večer, zavřít oči do noci,
zase táhne k půlnoci a nechce se spát.
A hodinám opět jejich čas nevěřím...
Komentáře:
|
